Smutku čelím tím, že mu dávám podobu. Smrt je ztráta a ztráta je smrt – krátké setkání, které zmrazí oceán emocí do monolitického celku a zasáhne nejhlubší hlubiny duše. Během svého života jsem jich ztratil mnoho: prababičku, tety, prastrýce, babičku, blízké přátele, příbuzné, otce, nenarozeného synovce, neteř, která byla ještě dítě, a synovce, který už byl dospělý muž.

V nedávném „krátkém setkání“ jsem se rozhodl vtělit svůj smutek do skla. Když jsem se podíval dovnitř, objevily se entity. Nejprve se objevil Narcis – ne jako muž, ale jako jeho odraz ve vodě, v okamžiku, kdy se vidí a přestává být člověkem. Hranice se rozpouštějí, tělo mizí, může rozkvést něco jiného.

Pak přišly ženské postavy: Luna, Yemanjá, Medúza – až jsem poznal Luctus nebo Penthos, Daémona smutku, ozdobeného slzami z čistého českého křišťálu. Uvědomil jsem si, jak naivně jsem si představoval slzy jako bohatství pouze bohyň.

Tato díla jsou karnevalovými atributy, ozdobami, nadměrně velkými náušnicemi pro neviditelného Bakcha. Vidím se, jak slavím karneval v Ipanemě, zatímco pracuji se sklem z mého českého křišťálového údolí – korálky z Kamenického Šenova, šperkařská tradice Jablonce. Spojuji své dva světy, abych vytvořila ozdoby smutku.

Smutek je chladný, těžký, dusivý. Přesto se rozhoduji nedívat se na prázdnotu, ale na štěstí, že jsem existovala ve stejném čase a prostoru jako ti, kteří odešli.

Spojuji své dva světy, abych vytvořila ozdoby smutku.

Smutek je chladný, těžký, dusivý. Přesto se rozhoduji nedívat se na prázdnotu, ale na štěstí, že jsem existovala ve stejném čase a prostoru jako ti, kteří odešli.

Foto: Filip Šváha